Říkali mu Ota.

Každý Buzulučan viděl a zná dům číslo popisné 69 na Čapajevově ulici. Na domě je pamětní tabulka s reliéfem zobrazujícím mladého muže s vojenskou lodičkou na hlavě. Je to Otakar Jaroš, hrdina českého i ruského lidu. V tomto domě žil od února 1942 do ledna 1943. Do Buzuluku přijel jako vojín a velitel první roty v 1. čsl. samostatném polním praporu, který se zde formoval pod velením Ludvíka Svobody.

"Nadporučík Otakar Jaroš," představil se s úsměvem paní domu, Marii Makarovně Maslové, mladý muž. "Vítáme vás, pojďte dál!" řekla Marie Makarovna a ukázala mu pokoj, kde potom prožil takřka rok. Místnost byla skromně vybavena: stůl, dvě židle a v rohu železná postel. Na zdi Leninův portrét a jednoduchá reprodukce Šiškinova obrazu " Ráno v sosnovém lese" se zábavnými medvíďaty. Vzdělaný, taktní a dobře vychovaný Otakar se všem hned zalíbil. Jinak to ani nemohlo být. Po 10 - 12 hodinové službě nosil do domu vodu, sekal dřevo a hrál si s malými dětmi. A štědře se s obyvateli domu dělil - v této hladové válečné době - o vojenskou menáž. Občas přinesl i slaninu, což byl v době války dárek nad zlato.

Když jeho bytná zjistila, že Otakara mrzí, jak špatně mluví rusky a v azbuce číst neumí, poprosila svou vnučku-páťačku Ljalju, aby přinesla ze školy slabikář a "strýček" Ota se trpělivě učil. Otakar se také spřátelil s letcem Alexandrem Kovaljovem, sousedem, a vedl s ním často až do pozdní noci diskuse o problémech současnosti. O přestávkách mezi vojenskými cvičeními potom informoval spolubojovníky o posledních zprávách Sovětské informační kanceláře.

"Naše cesta domů," říkal," vede přes osvobozování měst a vesnic v SSSR. Jen tak se přibližujeme k domovu."

Mezi československými vojáky a buzuluckými obyvateli vznikly opravdu rodinné vztahy. Vojáci pomáhali obnovovat cesty a techniku, sklízeli úrodu z polí, rubali dřevo pro nemocnici - a když na jaře zničila povodeň most přes řeku Samaru, postavili nový dřevěný. Rota Otakara Jaroše byla vždy přitom.

A protože nejen chlebem živ je člověk, našel se čas i na odpočinek. V květnu 1942 uspořádali českoslovenští vojáci pro obyvatele koncert s hudbou a zpěvem a později se už stala jejich dechovka součástí každé zábavy. Ota byl také výborný tanečník. Přitažlivý, vysoký, vždy hladce oholený a elegantní nadporučík přitahoval pozornost. Jeho taneční partnerkou byla Olga Širjajeva. Když tancovali, hleděl na ně celý sál.

Ale, samozřejmě, na prvním místě byla příprava na boj a válku. Plukovník Rudolf Bejkovský ve svých vzpomínkách píše: " Velitel roty Otakar Jaroš neztrácel ani minutu v přípravě - ani v mrazu, ani ve vánici. Jednou kterýsi voják procedil, že je to už nesnesitelné. Jaroš je večer zavedl na buzuluckou ulici, kde v barácích, v nichž se proháněl vítr, a u soustruhů pokrytých jinovatkou pracovali malí chlapci, kterým strkali pod nohy cihly, aby dosáhli na soustruh. V Buzuluku jsme se připravovali na boj, ale také jsme se v tomto týlovém městě učili hrdinství sovětských lidí."

Přišel čas odjezdu na frontu. Na závěrečných prověrkách byla Jarošova rota nejlepší. 27. ledna 1943 obdržel 1. čsl. polní prapor na buzuluckém stadionu bojovou zástavu. Bylo na ní husitské heslo "Pravda zvítězí". V čele slavnostního pochodu šel hned za vlajkonošem nadporučík Jaroš.

29. ledna napsal Ota dopis domů: "Drahá maminko, táto, bratři! Zítra ráno odjíždím na frontu. Doufám, že se vrátím, ale když ... Posílám Vám mnoho pozdravů a přání. Věřte, neodešel jsem za hranice zbytečně a vždy jsem čestně plnil své povinnosti. Ještě jednou mnoho pozdravů. Váš Otakar"

30. ledna vojáci odjížděli. Marie Makarovna objala při loučení svého podnájemníka a s pláčem mu řekla: "Mám na frontě dva syny, Georgije - letce, šturmana a Nikolaje - spojaře. A teď vyprovázím třetího, Vás, Otakare!" A Ota jí slíbil: "Až skončí válka, přijedu do Buzuluku. Rusko je má druhá vlast."

A odtud, z domu číslo 69 na Čapajevově ulici v Buzuluku, odešel Otakar Jaroš na věčnost ...

8. března 1943 došlo k boji jeho roty u ukrajinské vesničky Sokolovo s velkou přesilou hitlerovců. Ale ani 80 tanků a 14 obrněných transportérů s dvěma prapory esesáků nemohly tak lehce projít územím, o něž s nimi bojovala hrstka Jarošových vojáků. On sám střílel z protitankové zbraně a zničil dva tanky, proti třetímu šel se svazkem granátů v ruce ...

Rozkazem Prezidia Nejvyššího Sovětu SSSR byl Otakaru Franceviči Jarošovi udělen dne 17. dubna 1943 titul Hrdiny Sovětského svazu. In memoriam byl jmenován kapitánem. Celkem 87 vojáků z československého praporu obdrželo řády a medaile SSSR.

A co se týká návratu do Buzuluku, Otakar své slovo dodržel. Jeho jméno nese jedna z hlavních ulic, žije v srdcích těch, kteří ho znali osobně, i v srdcích těch, kteří na něho vzpomínají a nikdy nezapomenou.

Překlad článku Alexandra Lubence z novin Náš Buzuluk , 16. 5. 2012

Věnováno návštěvě české delegace veteránů druhé světové války a jejich rodinných příslušníků v Buzuluku, květen 2012

Přeložila: PhDr. Jana Görčöšová, účastnice setkání