Nezapomínáme

Dne 23. listopadu 2019 jsme se sešli v malé moravské vísce, Hroznatíně u Velkého Meziříčí, abychom uctili památku slavného rodáka - armádního generála Ludvíka Svobody a připomněli si, že Češi, Slováci, Moravané i Slezané mají své skutečné hrdiny. 25. listopadu 1895 se zde armádní generál Ludvík Svoboda narodil.

Kromě občanů z Hroznatína a blízkého okolí přijela ze Svidníku primátorka Mgr. Marcela Ivančová, z Kroměříže starosta Mgr. Jaroslav Němec, z Třebíče starosta Mgr. Pavel Pacal, zastoupeny byly vojenské posádky z Náměště nad Oslavou, Jihlavy, Vyškova, nechyběli zástupci Klubů pohraničí Čech, Moravy a Slezska s historickými zástavami, bývalí pohraničníci a především turisté z Trnavy a okolí, zakladatelé tohoto setkání před patnácti lety. Jejich iniciativu převzala v současnosti Společnost Ludvíka Svobody a obec Hroznatín.

U pamětního kamene promluvil Major Stanislav Balík: "V minulém roce jsme si připomínali sté výročí Československa. K nejvýznamnějším našim osobnostem patřil bezpochyby armádní generál a prezident republiky Ludvík Svoboda. Ludvík Svoboda byl vlastenec, který se narodil v Hroznatíně. Po vypuknutí první světové války narukoval do armády, která bojovala proti bratrskému ruskému národu. Jako mnoho jiných českých a slovenských vojáků se vzdal do ruského zajetí, aby mohl vstoupit do československých legií, které se začaly formovat v Rusku. Naši legionáři bojovali za stát, který neexistoval a v případě zajetí jim hrozila poprava. Ludvík Svoboda bojoval se svými legionářskými bratry v bitvách u Zborova a Bachmače. Poté co bolševické Rusko uzavřelo příměří s Německem a Rakousko-Uherskem začala slavná anabáze našich legionářů v Rusku. Ludvík Svoboda se zúčastnil všech bojů našich vojáků a dosáhl díky svým velitelským schopnostem hodnosti kapitána. Naši vojáci ovládli území větší než Evropa. Po návratu do vlasti se Ludvík Svoboda stal vojákem z povolání. Sloužil v Kroměříži, na Podkarpatské Rusi a v Hranicích na Moravě. V roce 1938 měl hodnost podplukovníka a byl odhodlán bránit Československo stejně jako všichni ostatní vojáci. Mnichovská zrada zabránila naší armádě bojovat. S tím se Ludvík Svoboda nikdy nesmířil a proto odešel začátkem června 1939 do Polska, aby mohl bojovat za obnovení Československa v zahraničí. Po porážce Polska se naši vojáci ocitli v sovětské internaci. Ludvík Svoboda byl přesvědčen o tom, že brzy vypukne válka mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. Naše vojenská jednotka se pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody začala formovat v Buzulku v roce 1942. Naši vojáci svého svého velitele milovali a proto vzniklo ono okřídlené "se Svobodou za svobodu". Naši vojáci se svým velitelem chtěli bojovat a tak mohla začít jejich slavná bojová cesta z Buzuluku do Prahy. Naši vojáci bojovali u Sokolova, osvobozovali Kyjev, západní Ukrajinu, ale nejtěžší boje sváděli při Karpatsko-dukelské operaci kdy 6. října 1944 naši vojáci vstoupili na území Československa. Ludvík Svoboda pronesl tato slova. "Svoji svobodu jsme lehce ztratili a za cenu nesčetných obětí jsme si ji museli vybojovat zpět". Cesta k domovu stála mnoho obětí našich a zejména sovětských vojáků. To si musíme stále připomínat a učit to naši mladou generaci. Ludvík Svoboda byl osobností na kterou musí být náš náš národ a bratrský slovenský národ právem hrdý a připomínat si jeho památku."

Dále promluvil velitel vrtulníkové základny Plukovník Miroslav Svoboda, PhDr. Miroslava Poláková, Ph.D., z Uherského Brodu, z kraje, kde žili rodiče a bratr manželky generála Svobody, Ireny:

"Drahý bratře podporučíku,

Předem přijmi srdečný pozdrav, vzpomínku a sladké políbení ode mě a všech tvých bratří rozvědčíků... Nyní ihned se chápu pera, abych Ti alespoň tak stručně boj u Zborova popsal... Dnes 2. června jsme vyjeli... Zpívalo se po cestě ve dne i v noci a všelijaké nápisy na vagonech dělaly velký dojem na lidi, kteří na nádraží provolávali, ať žije Česká republika, ať žije svobodnaja Čechija, ať žijí čeští geroji."

To napsal v dopise svému veliteli dne 2. července 1917 od Zborova Ludvík Svoboda. Aniž by tehdy měl tušení, sám se skutečným hrdinou stal. Slova, která mladý, teprve 22letý Svoboda napsal, byla sdělena sice vojákem, ale rovněž mužem s pokorou a otevřeným srdcem k příteli a také přesvědčeným vlastencem.

Dnes, kdy se vlastenectví skloňuje již jenom jako nepatřičný přežitek, nebo naopak sklouzává k nacionalismu, se k vědomí mladých lidí téměř ani nedostává. Snad je to pro mnohé dobře, vždyť přeci máme, co potřebujeme, a stále se skloňuje již otřepaná fráze, že nikdy se nám nežilo lépe. Avšak je tomu skutečně tak? Myslím, že legionáři od Zborova, ani ti, kteří prošli bojišti u Sokolova, Kyjeva, Dukly či Ostravy, by si to zřejmě nemysleli.

Kde vzít nové hrdiny? Že by se po nich slehla země? Ne neslehla, jenom my o nich jednoduše nevíme a na ty někdejší, opravdové osobnosti zapomínáme. Nemusí to být zrovna válka, která vytáhne na světlo statečného člověka, může to být i obyčejný dennodenní život. Avšak jakoby se naše životy stávaly mnohdy prázdnými, jakoby se z nich začaly vytrácet doteky srdcí i duší. Jako by neslyšely šepot vlastních kroků, které vedou, ani nevíme vlastně kam.

Vážené dámy a pánové,

Rozhlédněte se nyní kolem sebe, podívejte se, kolik je zde, v tento den, v tuto hodinu mladých lidí. Je to snad většina? A přece, VY všichni, kteří jste sem, do rodiště armádního generála Ludvíka Svobody vážili zdaleka či blízka svoji cestu, jeli jste z osobního přesvědčení.

Vážený pane prezidente Ludvíku Svobodo,

V roce 1945 jste se stal prvním čestným občanem Uherského Brodu, kde Vás 9. května 1945 z Vašich nejbližších přivítal pouze mlynář na Předbranském mlýně Eduard Stratil, otec Vaší ženy Ireny, kterou jste, stejně jako i dceru Zoe neviděl od 5. června 1939, kdy jste opustil hranice protektorátu. Anežka Stratilová, Eduard Stratil, Jaroslav Stratil, Miroslav Svoboda, Ti všichni již nežili. Obětovali svůj život a věděli, že svými činy spojenými s ukrýváním výsadkářů ze Sovětského Svazu, stejně jako VY někde daleko v Rusku, vstupují do velmi nebezpečné hry, která bude jednou končit buď smrtí, nebo výhrou nad sebou samým. Ti všichni překonali v sobě strach a nasadili vlastní život. Jejich přesvědčení o nutnosti boje proti nacismu bylo nezvratné. Nepochybovali.

V boji proti zlu, falešné morálce se musí bojovat. Všichni, kteří jsou dnes zde, aby Vám složili patřičnou úctu, to vědí!

Ví to i Vaše dcera, paní Zoe Klusáková a celá její rodina. Právě oni nejvíce pokračují v naplňování Vašeho odkazu a za to jim patří naše nezměrné poděkování a naše úcta."

Také promluvila paní primátorka Mgr. Marcela Ivančová ze Svidníku a další.

Foto: PhDr. Jana Görčöšová a Ing. Jaroslav Adamík