Aktuality

Aktuality / Vzpomněli jsme 110. výročí narození armádního generála

Dne 25. listopadu 2005 bylo u příležitosti 110. výročí narozenin armádního generála Ludvíka Svobody uspořádáno slavnostní shromáždění.

Organizátory byli: Společnost Ludvíka Svobody, Český svaz bojovníků za svobodu Historická skupina 1. čs. armádního sboru – ČSOL, Velvyslanectví Ruské federace, Velvyslanectví Slovenské republiky a Společnost přátel národů východu. Shromáždění se uskutečnilo v prostorách Ruského střediska vědy a kultury.

S projevy vystoupili předseda SLS generálporučík Jozef Činčár, velvyslanec Ruské federace, pan Alexej Fedotov a velvyslanec Slovenské republiky, pan Ladislav Ballek. Přečten byl pozdravný dopis od pana prezidenta republiky V. Klause, předsedy senátu pana Přemysla Sobotky a primátora města Svidník pana Michala Barteka.

Rovněž se zúčastnili místopředseda poslanecké sněmovny JUDr. Vojtěch Filip, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu paní Anděla Dvořáková, předsedkyně Společnosti T. G. Masaryka Dr. Jana Seifertová, předseda MSV a Slovanského výboru ČR doc. Jan Minář, místostarostka města Kroměříže Mgr. Jitka Dvořáková, úřadující předseda Společnosti přátel národů východu pan Tomáš Lukavský. Dále byli přítomni vojenští atašé Slovenské republiky a Ruské republiky a řada dalších veřejných činitelů.

Závěrem vystoupil pěvecký soubor mladých hudebníků z Horních Dubňan na jižní Moravě a byly promítnuty dva dokumentární filmy z činnosti armádního generála L. Svobody. Večer moderovali Václav Čapek a Jiří Stanislav.

Slavnostní večer vzbudil zájem u veřejnosti o čemž svědčí, že přítomní zcela zaplnili sál pro 500 osob. Zajímali se o tuto událost i zástupci tisku.

Při této příležitosti předsedkyně ČSBS pí. Anděla Dvořáková předala pamětní medaili ČSBS za dlouholetou a záslužnou práci pro Český svaz bojovníků za svobodu: pro generála Ludvíka Svobodu in memoriam, pro město Svidník a pro město Kroměříž. Rovněž předala čestné uznání, které ČSBS udělilo Společnosti Ludvíka Svobody, Odbočce SLS Brno, Gymnáziu Ludvíka Svobody Humenné a Partyzánskému pluku Ludvíka Svobody Chrudim.

Předseda SLS generálporučík Činčár ve svém projevu vzpomněl nejvýznamnější etapy života Ludvíka Svobody, vyzvedl jeho úlohu při tvorbě zahraniční armády na území Polska a SSSR, budování nové, poválečné armády i při řešení politické krize po invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a při zabránění krveprolití i vzniku možných extremních situací. „ Byl to velký vlastenec a internacionalista, vynikající vojevůdce a politik, ale hlavně Člověk s velkým Č. Byl vzorem činorodého vlastenectví, které vyžadovalo ne slova,ale činy. Lze bez nadsázky říct, že byl nejvýznamnější vojenskou osobností našich novodobých dějin. Právem mu 55 měst a obcí udělilo čestné občanství.“ (projev je uveden na závěr)

Prezident Václav Klaus ve svém pozdravném dopise napsal: “Vážím si velice zásluh armádního generála Svobody v boji proti nacistickým okupantům a jeho hrdinských činů při znovu nabývání svobody pro naší republiku. Vím i o jeho méně ocenění hodných činech, ale to mi nebrání v tom, abych zapomínal na jeho zásadní roli v dějinách. Vážím si proto i vašeho úsilí při uchování památky jeho osobnosti.“

Ruský velvyslanec Alexej Fedotov ve svém projevu vysoce ocenil, že se Ludvík Svoboda se svou jednotkou přihlásil na frontu v nejtěžší době pro sovětský stát, kdy - před Stalingradem – jiní už nad SSSR lámali hůl.

Velvyslanec Slovenské republiky pan Ladislav Ballek hovořil o vztahu Ludvíka Svobody ke Slovensku a o tom jak vnímal a vnímá i dnes slovenský lid Ludvíka Svobodu. Na závěr svého vystoupení řekl:„…S vděčností vzpomíná na armádního generála Ludvíka Svobodu celé Slovensko, zvláště východní Slovensko, kam přinesl se svými vojáky nejen svobodu, ale i vodu a chléb. Cesta Ludvíka Svobody vedla od selského pluhu na Hrad, od rolnického chlapce až k prvnímu muži československého státu, po křeslo pana prezidenta. Do dějin československých jej však nevyzvaly, ani nepozvaly sudičky, ale jeho nevšední vůle, energie, jeho nezměrný duch a velké srdce. Především to byla velká láska k národu českému, k národu slovenskému, k jeho československé vlasti. Přiznám se, že je to osobnost, o které jsem nikdy na Slovensku neslyšel mluvit jinak, než s hlubokou úctou, důstojností, bez jakéhokoliv žertování. Hluboce se mu klaním ....A ještě jednou děkuji za pozvání mezi Vás, dobrý večer Vám!“

(Zaznamenal a přeložil Zdeněk Hrabica)



Přečten byl i dopis primátora města Svidník. Ing. Michal Bartko mimo jiné napsal: “110 výročí narození Ludvíka Svobody je příležitostí si ho připomenout jako skromného, hluboce lidského, statečného, přátelského a tolerantního člověka, jako velitele 1. čs. armádního sboru i jako vynikajícího státníka a politika.

Kraj pod Duklou navštěvoval Ludvík Svoboda často. Přicházel bez jakých koliv pompézností se poklonit památce sovětských a československých vojáků. Přitom se zajímal o výstavbu, zásobování, dopravu .

Zlatým písmem se zapsal do historie tohoto regionu již nezištnou pomocí během těžkých frontových dnů. Pro civilní obyvatelstvo zabezpečoval potraviny, ve vojenských kuchyních dal najíst zuboženým, vyhladovělým dětem.

Ani v poválečných letech na tento kout republiky Ludvík Svoboda nezapomněl. Vojenským jednotkám přikázal opravovat rozbité mosty a cesty, odminovat úrodná pole, obnovovat život pod Duklou.

Tady, pod Duklou, byl po válce, kromě rozbitých komunikací a zničených měst a obcí, velmi špatný zdravotní stav obyvatelstva. Tehdejší představitelé města Svidník se obrátili na Ludvíka Svobodu, který tehdy působil jako ministr národní obrany, a požádali ho o pomoc při řešení nepříznivého zdravotního stavu obyvatelstva a o podporu výstavby zdravotnického zařízení. Požadavku bylo vyhověno a na jeho podnět na přelomu let 1945 a 1946 českoslovenští vojáci začali budovat barákovou nemocnici.

V létě 1946, téměř hotovou dřevěnou konstrukci zničil výbuch miny a tak do užívání byla odevzdána až v únoru 1947. Za osobního přispění Ludvíka Svobody, už jako prezidenta republiky, byla v sedmdesátých letech ve Svidníku postavena moderní nemocnice s poliklinikou 1. typu.

Také z jeho iniciativy vzniklo Dukelské (dnes Vojenské) muzeum ve Svidníku.

Jedna z návštěv Ludvíka Svobody, již jako prezidenta ČSSR, se uskutečnila 23. 5. 1968. Navštívil Svidník a Dukelský průsmyk. Poklonil se památce vojáků padlých ve druhé světové válce a zúčastnil se manifestace s občany města a okolí. Při této příležitosti mu zástupci města Svidník, za jeho zásluhy za osvobození, za nezištnou pomoc obyvatelstvu v těžké válečné a poválečné době, a také při rozvoji města, udělili ČESTNÉ OBČANSTVÍ Když ho přebíral pravil: „Tento kraj je mou láskou .“

Umělecké ztvárnění L. Svobody se v podobě sochy tyčí na náměstí Slobody, aby každému připomínala velikost jeho osobnosti, jeho lásku a pomoc tomuto kraji. Socha byla slavnostně odhalena 4. 10. 1989 za účasti Zoe Klusákové – Svobodové, dcery Ludvíka Svobody.

Ludvík Svoboda se stal pro všechny lidi dobré vůle symbolem osobní statečnosti a příkladem nejlidštějších vlastností. S pietou a úctou přicházejí k jeho soše starší, mladí i ti nejmladší, aby mu květinou projevili své osobní vyznání a vděk, protože ani čas nemůže zavát vzpomínky na člověka, který se v tomto kraji stal pojmem symbolem i legendou.

V našem městě jméno Ludvíka Svobody nese nemocnice s poliklinikou, Základní škola na ulici Centrálná, Střední odborné učiliště a ulice Generála Svobody.

Ludvík Svoboda se svou generací prožil dramatické události těžké doby. Jeho činy hovoří samy za sebe. Ve válce i v míru odpovídal na výzvu osudu s vědomím občanské povinnosti syna své země, vojáka svého lidu. Nepatřil k těm, kterému by někdo musel vymýšlet, nebo doplňovat životopis.

Velkými zlatými písmeny se zapsal nejen do novodobé historie, ale především do naších srdcí .“


Z projevu generálporučíka Jozefa Činčára
.....Byl to velký vlastenec a internacionalista, vynikající vojevůdce a politik a hlavně Člověk s velkým Č, kterého si ctili a milovali nejen jeho podřízení, ale všichni, kteří měli to štěstí přijít s ním do styku.

Já jsem to štěstí měl a pokládám to za jednu z nejdůležitějších událostí v mém životě. Proto jsem inicioval založení Společnosti Ludvíka Svobody, aby památka na něho zůstala na věky, tak jako památka na TGM, Edvarda Beneše či M.R. Štefánika.


Velitel náročný i laskavý
.....v roce 2005 celý svět oslavoval 60. výročí vítězství nad fašismem. V této největší a nejstrašnější válce v historii lidstva hrál svou významnou úlohu i Čechoslovák Ludvík Svoboda.. Velel největšímu vojenskému seskupení v zahraničí, které bojovalo po boku Rudé armády jako hlavní síle protihitlerovské koalice a za stejné cíle jako vojska USA, velké Británie, Francie a dalších států a jako příslušníci domácího odboje. I českoslovenští vojáci tak přispěli ke konečné porážce hitlerovského Německa a k osvobození naší vlasti a ostatních národů od německo-fašistické okupace.

...Ludvík Svoboda byl náročným, ale i spravedlivým a laskavým velitelem. Proto ho jeho vojáci upřímně milovali. Byl vzorem svým podřízeným v chrabrosti a čestnosti.V zásadních věcech zastával a prosazoval své stanovisko i proti mínění nadřízených orgánů, což se za války projevilo v jeho vztahu k Ministerstvu národní obrany naší londýnské vlády a později při výkonu nejvyšších čs. ústavních funkcí.


Dva zdroje jeho vlastenectví
Jeho mládí prožité v rolnické rodině pomohlo vytvářet jeho vztah k půdě, který mu zůstal po celý život a byl jedním ze zdrojů jeho vlastenectví. Druhým zdrojem byl proces národního uvědomění a myšlenky slovanské vzájemnosti na přelomu 19. a 20 století, které určovaly jeho postoje v rozhodujících chvílích boje za národní svrchovanost.

Původně se připravoval na to, že bude zemědělcem. I do jeho života však zasáhla první světová válka. V roce 1915 byl povolán do rakousko – uherské armády a poslán na ruskou frontu. Při nejbližší příležitosti přešel na ruskou stranu a po krátké době v zajetí vstoupil do čs. legií, s kterými se zúčastnil slavných bitev u Zborova a Bachmače. Do svobodné vlasti se vrátil v roce 1920 jako velitel praporu v hodnosti kapitána.

Demobilizoval a převzal rodinné hospodářství. Již v roce 1921 však zasáhl do jeho života tzv. Karlův puč – pokus posledního rakousko – uherského císaře o znovunabytí moci. Ludvík Svoboda byl jako legionářský důstojník mobilizován a stal se profesionálním důstojníkem rodící se čs. armády.

Podřízení i nadřízení si ho vždy velmi vážili pro jeho rozvážnost, otevřenost, přímost a spravedlivost. Meziválečný úsek jeho života lze považovat za nejšťastnější a z hlediska dalších událostí za přímo idylický.


Velitelem legionu
Po okupaci zbytku Československa se zapojuje do odbojové činnosti a před hrozbou, že ho zatkne gestapo odchází v červnu 1939 ilegálně do Polska, kde se stává velitelem československé vojenské jednotky, později nazvaném český a slovenský legion. Po porážce Polska nastala pro čs. vojenskou jednotku situace, kdy musela volit mezi zajetím německým, které znamenalo represe a jistou smrt, nebo dojednat přechod na sovětskou stranu, kde mohlo jít maximálně o internaci. Volba byla jasná, sovětské orgány nepovažovaly čs. vojáky za zajatce, ale za vojenskou jednotku v exilu, která požádala o azyl.

Ludvík Svoboda neustále oživoval mezi svými spolubojovníky odhodlání k boji s nacistickým Německem a přesvědčoval je o tom,, že jejich chvíle přijde. K tomu došlo až po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Východiskem se stala čs. – vojenská úmluva z 18. června 1941, která zakotvila ustanovení o formování samostatné čs. vojenské jednotky na území SSSR.

Tak začalo pro podplukovníka Svobodu naplňování jeho boje proti nacismu. Den 8. prosince roku 1941 se stal pro něho dnem formálního začátku organizace 1. samostatného polního praporu, jehož velením byl prezidentem Benešem jmenován.


Šlo mu o rehabilitaci čs. armády
Ludvík Svoboda od prvopočátku připravoval svou jednotku jako vysoce akceschopnou, připravenou vystoupit na frontě. To bylo v rozporu se záměrem londýnského ministerstva národní obrany, které počítalo s touto jednotkou jako symbolickou, připravenou k nasazení v posledních dnech války. Již tehdy viděl tuto koncepci jako nereálnou a svým způsobem nemorální vůči domácímu odboji. Aktivní boj naší jednotky viděl jako rehabilitaci čs. armády, které nebylo v důsledku mnichova dovoleno bojovat. Považoval to naopak za povinnost čs. vojáků v zahraničí vůči domácímu odboji, vůči těm, kteří položili svůj život na domácí frontě. Byl toho názoru, že by bylo nečestné vyzývat lidi na okupovaném území k boji, posílat tam výsadky, aby organizovaly odboj za cenu vysokých ztrát a přitom pasivně čekat a sledovat boj našich spojenců na válečných mapách.

Vždy zdůrazňoval jednotu našeho odboje za druhé světové války. Vycházel z toho, ať již východní nebo západní zahraniční odboj nebo odboj domácí měly vždy trojjediný cíl – přispět k porážce Německa, svrhnout kolaborantské vlády v českých zemích i na Slovensku a obnovit Československou republiku.


Ve víru politických turbulencí
Po válce se generál Svoboda stal hybnou silou budování nové armády. Ve funkci ministra národní obrany věnoval tomu velké úsilí. Tuto jeho práci přerušil až rok 1950, kdy byl odvolán z funkce a předčasně penzionován. Po krátkou dobu byl dokonce vězněn, ale na intervenci vysokých sovětských vládních činitelů propuštěn.

Byl to hluboký nevděk k člověku, který v obou válkách dvanáct let bojoval za svobodu své země, ztratil za syna, zbitého Němci a věnoval celý svůj život službě vlasti. Neztrpkl však. Odešel do rodného Hroznatína a věnoval se zemědělství až do doby, kdy byl znovu povolán do armády jako náčelník vojenské akademie v Praze, kde působil do roku 1958, do odchodu do řádného důchodu. Ani pak však nezahálel: věnoval se práci v Čs. svazu protifašistických bojovníků a ve Vojenském historickém ústavu.

V průběhu „pražského jara“ roku 1968 byl na návrh Čs. svazu protifašistických bojovníků zvolen prezidentem.

Opět se tak dostal do neočekávané turbulence politických událostí, které vyžadovaly chladnou hlavu a rozvahu, jež mu byla vlastní. Bylo nutno vyvodit ze situace reálné závěry, tak aby bylo zabráněno ještě větším otřesům a nenávratným ztrátám. I zde vykonal ludvík Svoboda maximum možného ve složitých vztazích jak mezinárodních, tak i na domácí politické scéně.

Prezidentem byl v roce 1973 zvolen dokonce podruhé, avšak brzy poté ho postihlo vleklé onemocnění, které mu v dalším výkonu funkce hlavy státu zabránilo. Jeho funkční období bylo ukončeno zvláštním ústavním zákonem v roce 1975. Svou životní pouť ukončil 20. září 1979.


Zdroj inspirace a poučení
Ludvík Svoboda byl vzorem činorodého vlastenectví, které vyžadovalo ne slova, ale činy. Byl zobecněním vůle národa o přežití a překonání všech těžkostí neklidného a mnohdy tragického 20. století. Miloval svou vlast, pro niž se nezalekl žádných obětí. Nacisté mu umučili milovaného syna Mirka a další příbuzné.. Byl velkým přítelem ostatních slovanských národů, zejména ruského. Za svou vlast považoval vždy Československo a bylo by pro něj jistě velkým zklamáním, kdyby se byl dožil jeho rozdělení.

Jeho život byl z největší části vyplněn vojenskými povinnostmi. Lze bez nadsázky říct, že byl nejvýznamnější vojenskou osobností našich novodobých dějin.

Všechny tyto okolnosti se staly podkladem pro činnost Společnosti Ludvíka Svobody, která si dala za úkol zachovat a rozvíjet jeho odkaz v kontextu soudobých dějin, napomáhat poctivému výkladu jeho role a jeho příkladem posilovat národní sebevědomí i v současné době.

Není pravda, že v nové Evropě se vlastenectví a národní sebevědomí vytrácí a že již není moderní ani potřebné. Je a vždy zůstane základem sebeúcty a motivací k dosažení úspěchů ve stávajících i budoucích poměrech. Proto ludvík svoboda je a zůstává vzorem a zdrojem inspirace a poučení.